Stopa vyrytá do hlíny, do času, duše a do těla.
29. 5. 2025
Výtvarky, myslím to teda fakt vážně?
29. 5. 2025
Tohle je první záznam. Dneska konečně dávám na papír všechny svoje body. Dělám si rešerši, čtu, sním, prohledávám internet, tvaruju myšlenky. Jsem amatér. O hlíně toho moc nevím. Pálení hlíny je ale nádherný počin. Jsem toho názoru, že tohle know how je pro člověka stejnou přirozeností jako mluvení nebo psaní. Jednoduché i složité. Přirozené i fascinující. Chci, hrozně moc, si celou tuhle cestu zkusit sama. Tvarovat, čekat, jít ven, vyrobit oheň, zase čekat, přespat v lese, ušpinit si ruce popelem.
Jsem totiž taky jako taková hlína, která má potřebu se vytvarovat. Ohořet, zatvrdnout, možná i nenávratně popraskat. Zažít to.
30. 5. 2025
Black LPB-B
30. 5. 2025
Už jsem nepsala eseje, no, aspoň přes 5 let. Jde mi jenom o to zaznamenat to, co se bude dít. Budoucnost je zářivá a děsivá. Září, protože žhne, děsí, protože žhne. Celý proces mi přijde brutální, ale klíčový. K práci jsem si pozvala kamarádku Marii. Marie je sochařka a dodělává si doktorát.
Mám ráda, jak Marie přemýšlí. Ví o hodně lépe než kdokoliv, koho znám, o hmatu, o filozofii, o vnímání umění.
Kromě toho, že Marie je moje dobrá kamarádka, její účast na projektu dodá ten akademický punc, o kterém si nejsem jistá, že dokážu dodat a bez něj by z projektu mohl být jenom soubor mých silly little stories. Nemohla jsem si vybrat lepší společnost na výlet do přírody. Když jsem se jí zeptala, jestli by si nechtěla vypálit keramiku venku v ohni, její radost byla stejně velká, jako ta moje. Marie ještě neví, že nejdeme jenom tak „vejletit“. Neví, jak moc se v tom budeme rýpat. Říkala jsem o projektu kamarádům z ateliéru, protože nedokážu být tajemná a kryptická, když je to něco, na co myslím každý den a těším se na to víc než na prázdniny. 
Dneska jsem si šla koupit hlínu do výtvarných potřeb a vybrala jsem si černou. Další si vezmu v Sadově na cestě od domu mojí babičky k porcelánce Thun. Ta bude hodně světlá. Marie se nadchla pro výrobu vlastní hlíny, tak doufám, že budeme mít ještě i hnědou anebo červenou. Na konci vznikne, doufám, publikace.

Hlíně zatím nerozumím. Je možné, že se v zápiscích trochu obnažím, ale vadí to vlastně, když jsem v tomhle příběhu také jenom hmota, co se tvaruje?
1. 6. 2025
Včera v noci jsme spali venku. Vlastně spát jsem šla až k ránu, lehce po úsvitu začalo trochu pršet. Byli jsme vysoko na skále, s výhledem na jeden z jizerských hřebenů, napůl pod nebem a napůl pod krásnou zelenou střechou z dubové koruny. Když začalo pršet, koruna nepropustila nic než sem tam malou studenou kapičku. Byla to taková letmá studená pusa. Na čelo, na noc, na víčko a už jsem spala. Dojímala jsem se ještě celou cestu domů. Pořád myslím na to, jak jsem mohla ležet hned vedle ohýnku a nechat se celou noc hypnotizovat tím žhavým peklem uvnitř. Myslím na to, jak jsme si všichni tři sundali boty a šli tmou a bosýma nohama ochutnávat blízké okolí.
A tak jsem si řekla, že si dneska vymodeluju první věc. Mám za nehty ještě hlínu a popel ze včerejška. Tak těma stejnýma rukama si dneska vymodeluju první věc jako svědectví celé té noci.

A poslouchám tohle a moje starý oblíbený instrumentální hip hopový mixtapy.
Přemýšlím nad tím, co tvaruju. Nikdy jsem nic jiného, než hrnečky kdysi na gymplu nevyráběla. Ještě nebudu sdílet fotky těch výtvorů, ale napíšu sem, že chci do toho tvaru přenést včerejší noc, dřevo, které jsem celou noc držela v rukách a hrála si s ohněm, chci do něj zároveň otisknout klid lesa z cesty domů. Navíc po celém tom kopci jsou nedbale poházené obří balvany a skály a některé připomínají pravidelné kvádry a krychle. Nic, co by tam dokázal dostat člověk. Prý to byly ledovce, kdysi dávno před námi. A jak tvaruju, zas se dojímám tím, co mi včerejší noc přinesla. Jednou, velmi brzy, nebude v ohni popel sám.